Nejnovější články
Soutěžte s firmou HORNSCHUCH CS!
Přehledně a snadno se nyní můžete brouzdat naším novým webem! Katalogy, nové kolekce, motivy, rozšíření nabídek – to vše a mnohem více naleznete na www.HORNSCHUCH.cz .
Chtěli byste i Vy ozdobit své domovy něčím novým?
Odpovězte správně na uvedené otázky a vyhrajte jednu ze tří cen!
Ceny jsou náhodně generovány z veškerého sortimentu firmy Hornschuch CS!
Soutěž trvá od 21.5.2012 do 15.6.2012
- Drží adhesivní dekorativní ochranná folie, zamezující průhledu,
pouze pomocí statické elektřiny, tzn. bez lepení? - Novinka, která Vám umožní vyzkoušet si i v pohodlí domova,
jak budou Vámi vybrané tapety vypadat přímo v místnosti, se nazývá… - Je možné z folií od firmy Hornschuch CS vytvořit i sponky do vlasů?
Formulář pro vyplnění soutěžních úkolů: klikněte zde a odpovězte na 3 otázky
Odpovědi na soutěžní otázky naleznete na zbrusu nových webových stránkách WWW.HORNSCHUCH.CZ !
Firma HORNSCHUCH CS, spol. s r.o. (HCS) byla založena v roce 1992 jako dceřinná společnost německé firmy Konrad Hornschuch AG se sídlem ve Weissbachu a začala na českém trhu působit jako velkoobchod se samolepicími fóliemi d-c-fix, ubrusovinou a prostíráním. Výrobky mateřské firmy se postupně rozrostly o samolepicí podlahovou krytinu, samolepicí bordury, koupelnovou metráž, obklady stěn, protiskluzové podložky a nově také o samolepicí dekorativní obrázky a doplňky.
K výrobkům od mateřské firmy se postupně přiřazovaly další skupiny výrobků – tapety společnosti RASCH a MARBURG, lepidla a tmely firmy PUFAS, fototapety a plakáty, licenční dekorační dětské výrobky. Kromě tohoto zboží dováženého z Evropy, zařadila HCS do prodávaného sortimentu i výrobky z vlastního dovozu (korkové podložky, pěnové figurky) a v roce 2005 ještě kolekci dekorativních nálepek s motivy českých večerníčků a vlastních dětských motivů, vyráběných v ČR exkluzivně pro HORNSCHUCH CS, spol. s r.o.
Ztracený knoflík
Dobrý den děti, chtěla bych se Vás zeptat, jak se člověk cítí, když je sám? Někdy máme chuť být sami, aby nás nikdo nerušil, ale já mám na mysli být úplně sám, nemít nikoho, kdo by si třeba s námi hrál nebo si s námi povídal tak jako v tomto příběhu o knoflíku.
Ztracený knoflík
Cvrnk! Júú!
Uletěl knoflík z košile a zakutálel se do nejtmavšího koutku pod postelí. Co myslíte děti, kdyby uměl knoflík mluvit, co by asi řekl?
„Jé, kde to jsem? To byl skok, viděli jste to? Kam jsem se to dostal to je paráda. Tady se aspoň nebudu muset pořád zapínat a rozepínat. Nikdo mě tu nenajde, to je nejlepší místo na schování.“
Tak tam ten knoflík ležel, ale nikdo ho nehledal. Zpočátku se mu v tom koutku líbilo, ale brzy mu začalo být smutno.
„Nikdo tu není, kdo by si se mnou aspoň popovídal“, vzdychnul a taky se začal trošičku bát: „je tu kolem jenom černá tma.“
„Jak to, že mě nikdo nehledá, copak nikomu nechybím?“
Jednou uslyšel hrozný hluk: „co je to? Nějaká příšera? Vypadalo to, že ho to spolkne, sápalo se to po něm, ale naštěstí to na něj nedosáhlo. Byl to vysavač. Víte jak se ten knoflík hrozně vyděsil? Třásl se jako osika a nejvíc ze všeho si přál dostat se z toho koutu ven.
Pak se najednou nadzvedla matrace, odsunula postel a někdo vzal knoflík do prstů.
„Tak tady jsi“ usmála se na něj holčička. Potom vzala jehlu a nit a přišila knoflík zpátky na košili. A co ten knoflík na to? Byl rád.
Autorka: Andrea Zatloukalová
Poznáváme barvy – leporelo pro děti
Jakou barvu mají borůvky, čokoládový dort nebo třeba tvoje zimní čepice? V poznávacím leporelu se nejmenší děti mohou prohlížet roztomilé a přitom realistické obrázky předmětů, které je obklopují v každodenním životě – hračky, oblečení, ovoce a jiné potraviny. Naučí se přitom rozeznávat a správně pojmenovat základní barvy. První z nové řady poznávacích leporel!
Toto leporelo můžete zakoupit zde
http://www.albatrosmedia.cz/poznavame-barvy.html
O zapomenuté vlaštovičce
Tenkrát, když ještě žila vlaštovička Švitořinka se jí stala neobvyklá příhoda.
Zamilovala se totiž do vrabčáčka Čimčaráčka a veškerý svůj čas trávila jen s ním. Opustila dokonce i svoje pěkné hnízdečko, které si postavila na náspě jednoho velikého statku a nastěhovala se za Čimčaráčkem. Od rána do večera trávili den jen spolu a jeden bez druhého neudělal, ani skok, ani frnk. Jejich láska byla opravdu jedinečná a veliká tak, že zamilovaná vlaštovička dočista zapomněla na to, že nastal podzim a všechny ostatní vlaštovky se chystají k odletu. Čekala je dlouhá, předaleká cesta na jih, za teplem a za sluníčkem přesně tak, jak tomu bývá u vlaštoviček každým rokem zvykem.
Všechny vlaštovky se již začaly shromažďovat. Slétly se na telegrafických drátech, kde se domlouvaly a radily, který den do teplých krajů vyletí. Jen vlaštovička Švitořinka se tohoto shromáždění nezúčastnila, neboť svou hlavu měla plnou vrabčáka a na nějaký odlet neměla toho roku vůbec pomyšlení.
A tak se stalo, že v září všechny vlaštovičky odletěly za teplem, jen Švitořinka zůstala. Teprve až po pár dnech zjistila, že je už ten nejvyšší čas chystat se na cestu a s vrabčáčkem Čimčaráčkem se konečně rozloučila. Jakmile však zjistila, že už jsou všechny vlaštovičky dávno pryč, daleko za horami, celá se vylekala a začala nešťastně poskakovat. Lítala bezradně sem a tam a jen marně tápala, co si jen sama nyní počne a jak tu dlouhou zimu tady přečká. Dostala strach o své přežití a celá zoufalá letěla rovnou za vrabčáčkem, kterému pověděla:
„Ach můj milý Čimčaráčku, je zle! Vlaštovky mi uletěly! Nepočkaly na mě a já tu nyní zůstala úplně sama, samotinká. Co se mnou jen bude, co si tady ve sněhu počnu, achich ouvej, běda mi, běda!“ naříkala nešťastná vlaštovička, ale vrabčáček ji hned začal uklidňovat a řekl:
„Nic se neboj, všechno dobře dopadne! Budeme celou zimu spolu. Najdeme si krmítko, kde nám budou lidé sypat různá zrníčka, dobré zobání i dávat lůj, aby nám bylo teplo. Neboj se, lásko moje, hlady, ani zimou tě tu umřít nenechám!“ ubezpečoval Švitořinku vrabčáček, ale ta hned zcela zoufale na to:
„Ale miláčku, já nemusím mít žádná zrníčka, natožpak lůj!
U nás vlaštovek je tomu jinak, my potřebujeme hmyz a mouchy. Achich ouvej, bez nich tu já nadobro zahynu! No jen pověz, kde najdu v tom mrazu a spoustě sněhu nějakou tu mouchu? Běda mi, běda, umřu, vrabčáčku!“ bědovala přesmutně vlaštovička, ale Čimčaráček ji uklidňoval a sliboval, že už něco vymyslí, jen ať tolik nezoufá. Vlaštovička byla celá ustaraná, avšak vrabčáček přemýšlel, až se z něj kouřilo, jen aby mu jeho milá přes zimu nezahynula. Po chvíli se oba spolu zaletěli podívat na statek, kde měla Švitořinka předtím to svoje hnízdo. Čimčaráčkovi se tuze líbilo a hned si chtěl vyzkoušet, jak se mu v něm bude sedět?
A tak si sedli do bývalého hnízda Švitořinky oba a společně přemýšleli.
Vtom zahlédli pavoučka, který právě chytil mouchu do své utkané pavučinové sítě a vrabčák na něho zavolal: „Dobrý den, pavoučku, ty ale umíš utkat pěknou pavučinu, jen co je pravda!“zalichotil mu vrabčák. Pavoučka to tuze potěšilo a hned ochotně nabídnul půlku své chycené mouchy vlaštovce. Ta ji však odmítla, neboť byla tuze smutná a jíst jí tentokrát, ani nechutnalo, neboť své hrdlo měla úplně stažené. Pavouček hned poznal, že je vlaštovička smutná a zeptal se:
„Načpak ten smutek, vlaštůvko, copak se ti stalo?“ a vrabčák hned začal mluvit za Švitořinku: „Víš, pavoučku, ona je má vlaštovička tuze nešťastná, protože zapomněla společně s ostatními odletět na jih. Sama tam netrefí a má strach, že tady zimu nepřečká, neboť tady v zimě mouchy nelétají.“ a pavouček hned na to: „Neboj se vlaštůvko, já tě zhynout nenechám, slibuji! Tady ve chlévě je v zimě docela teplo a nějaká ta moucha se tu vždycky objeví. Já mám natkané všude samé pavučiny a ony se mi do nich mouchy chytají samy. Rád se s tebou o ně rozdělím, jen když mě nesezobneš!“ řekl pavouček a vlaštovička radostí celá poskočila, jak moc ji pavouček svojí štědrostí překvapil a potěšil. Nemohla vůbec uvěřit tomu, že je pavouček tak hodný a dobrosrdečný a začala mu děkovat: „Děkuji ti, kamaráde, jsi tak šlechetný a ohleduplný a nejsi ani trošičku chamtivý, vždyť nebýt tebe, jistě bych tu byla zahynula hlady.“ řekla potěšená Švitořinka a začala i s vrabčákem přešťastně létat po celém náspu.
Pavouček byl rád, že ji rozradostnil a od té chvíle se z nich stali kamarádi. Zalezl si zase do chléva a s plným nasazením se pustil do tkaní sítí, kam nechal lapil všechny mouchy, jen aby jich bylo dost i pro vlaštovičku.
A tak začala žít vlaštovička s vrabčáčkem v tom svém vlaštovčím hnízdě, neboť bylo dost velké pro oba dva ptáčky a hovili si v něm pěkně spolu.
Brzy nastala zima a uhodil první mráz. Venku se rozsypala sněhová peřina a celá krajina byla zavalena sněhem. Vrabčák s vlaštovkou vše pozorovali ze svého hnízda a bylo jim u sebe teplo. Čimčaráček si občas zaletěl do krmítka nazobat se všech těch dobrot, jen aby si zasytil to své malé bříško a vlaštovka pro změnu zase navštěvovala pavoučka ve chlévě, kde měli své společné muší hody. Jindy si Čimčaráček se Švitořinkou zase zaletěli někam k teplému komínu, kde se spolu ohřívali.
Než se nadáli, jaro už zase ťukalo na dveře a brzy se vrátily i všechny vlaštovky z jihu. To bylo tehdy, panečku, šťastné shledání, jen co je pravda! Švitořinka zimu skutečně přečkala a přece jen se znovu setkala se svými přítelkyněmi vlaštovkami, které na ni tehdy na podzim dočista zapomněly a odletěly bez ní.
Ještě jednou chtěla svému pavoučkovi zachránci poděkovat za to, že ji nenechal přes zimu umřít hlady, ale ať hledala, jak hledala, hodného pavoučka už nikde nenašla. Zůstaly po něm jen všechny ty hustě utkané pavučiny, ale po pavoučkovi, jakoby se tehdy slehla zem.
Od té doby si už Švitořinka svůj odlet k jihu raději pečlivě hlídala a už nikdy jej nepropásla. Vrabčáček jí pokaždé hlídal její hnízdo, které na podzim opustila a celou zimu myslel a vzpomínal jen na ni. Na jaře se už vždycky dočkat nemohl, kdy se se svou milou opět uvidí a když se pak konečně zase setkali, o to krásnější jejich vítání následovalo.
A tak byla vlaštovka s vrabčáčkem neskutečně šťastna a na svého kamaráda pavoučka nikdy nezapomněli! Švitořinka se tak stala první a jedinou vlaštovkou, která zimu přečkala i bez odletu na jih.
Nebýt však vrabčáčka Čimčaráčka a především pavoučka, který se neváhal rozdělit i s málem, kdoví, jak by to se zapomenutou vlaštovičkou tehdy nakonec všechno dopadlo?
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Alena Chudobová
Kniha Domov je místo, odkud tě nevyhodí… ani když vyrosteš
Autorka, lékařka a pěstounka, na internetových diskusích známá pod jménem MACEŠKA, připravila ke druhému vydání pokračování příběhů o životě svých přijatých i biologických dětí. S velkou pokorou a laskavostí se rozhodla spolu s dětmi zveřejnit jejich osudy od dětství až do dospělosti. Autorka v novele popisuje, jak se spolu s manželem a svými dětmi rozhodli přijmout dítě z dětského domova a jak děti do rodiny postupně přicházely.
Manželé Zezulovi měli dva skvělé kluky Dominika a Daniela, a protože zastávají názor, že děti patří domů, chtěli si k synům pořídit ještě holčičku. A tak přišla Gábinka, která nebyla z mámina bříška, nýbrž z dětského domova. Ale protože bylo u Zezulových pořád ještě místo, rodina se postupně rozrostla o Sašenku, Šárku a nakonec i o skoro plnoletého Filipa.
Díky tomu, že autorka popisuje patnáct let života své rodiny od přijetí prvních dětí až po jejich dospělost, poskytuje cenný a nezkreslený pohled na problematiku dětí žijících v dětských domovech a náhradních rodinách. Autorka svými texty ovlivnila i celou řadu jiných osudů – těch, kteří o náhradním rodičovství přemýšleli, ale i těch, jichž se téma adopce, pěstounská či hostitelská péče jakkoli dotýká.
Kniha Domov je místo, odkud tě nevyhodí… ani když vyrosteš hýří vtipnými historkami, vhání do očí slzy, umí vykouzlit upřímný úsměv i vyvolat halasný smích. Nutí nás k přemýšlení o životních hodnotách. Je plná upřímných zpovědí, ale především je plná LÁSKY.
Domov je místo, odkud tě nevyhodí… ani když vyrosteš je doplněné vydání knihy Domov je místo, odkud tě nevyhodí…, které vyšlo již v roce 2006.
O autorce
MUDr. Dagmar Zezulová pracuje jako primářka na Oddělení zobrazovacích metod ve svitavské nemocnici. Je matkou šesti dětí, z toho čtyř v pěstounské péči. Vede sdružení Děti patří domů, které podporuje pěstounskou a hostitelskou péči, vzdělávání v této oblasti a sdílení zkušeností, dále organizuje respitní pobyty pro matky-pěstounky. V roce 2006 vydala knihu Domov je místo, odkud tě nevyhodí, ve které popisuje dětství svých i přijatých dětí (příběh vycházel jako seriál na webu Rodina.cz). Autorka (momentálně již občasně) bloguje na portálu Aktuálně.cz a pod přezdívkou Maceška na webu Rodina.cz. Společně s knihou Domov je místo, odkud tě nevyhodí… ani když vyrosteš vychází paní Zezulové v nakladatelství Portál odborná kniha Pěstounská péče a adopce.
Proč vydává Smart Press knihu o pěstounské péči?
Hlavním důvodem, proč jsou děti v České republice stále v ústavech, je nedostatek pěstounů. Veřejnost ani potenciální pěstouni nemají mnoho pozitivních informací o tématu. A tak nakladatelka Martina Boledovičová založila občanské sdružení Dětem rodinu a péči a náš „maminkovský“ tým se k akci hrdě přidal. Chceme vytvořit protiváhu negativním informacím a přispět tak k tomu, aby se změnil pohled na pěstouny a na děti, které vyrůstají mimo biologickou rodinu. Věříme, že poznáním obyčejných lidí a jejich životních osudů můžeme změnit vnímání a předsudky naší společnosti.
Projekt nakladatelství Smart Press
Gastronaut.cz – Rozcestník dobrých chutí
Jedinečný web s celoročním přehledem gastronomických akcí ze všech regionů ČR. Praktický průvodce pro všechny milovníky dobrého jídla a pití, při plánování volného času a cest za dobrou chutí a zábavou.
Knihu Domov je místo, odkud tě nevyhodí… ani když vyrosteš podpořil NADAČNÍ FOND J&T. Více o něm na http://www.nadacnifondjt.cz.
Knihu můžete zakoupit na stránkách vydavatelství www.smartpress.cz
Želva
Znám já želvu Ivetu,
chystá se do Tibetu.
Po horách se jí moc stýská,
je to velká alpinistka.
Jen uvidí kopeček,
už se na něj šplhá.
Nevadí jí sníh a mráz,
nevadí jí mlha.
O Kuliferdovi 8/14
Byla to vůbec velká náhoda, že se jim podařilo nepozorovaně dostat až do koupelny, která byla naproti obývacímu pokoji, vedle ložnice a kousek od hlavního vchodu, neboli, což bylo pro Kuliferdu i pro Ježka důležitější, od hlavního VÝCHODU. V koupelně bylo pootevřené malé okénko, ale to bylo moc vysoko.
„Za chvíli tu budou, prohledají celý byt,“ řekl potichu Ježek.
Kuliferda slezl z jeho zad a rozhlédl se. „Utečeme oknem.“
„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou Ježek, „tak vysoko se já nedostanu.“
Z předsíně bylo slyšet hlasy rodičů, jak se dohadují, kde může ježek být.
„Najdeme si dobrý úkryt,“ řekl Kuliferda a znovu se rozhlížel po koupelně.
Umyvadlo, pračka, vana, proutěný koš na špinavé prádlo. To je ono, napadlo ho, vlezeme si do koše.
„Nahoru nevylezu,“ měřil si koš Ježek pohledem, „ale snad bych dokázal dole prokousat díru.“
A tak se dal do kousání. Kuliferda odklízel třísky, aby k jejich úkrytu nevedly žádné stopy.
„Podívej se taky do koupelny,“ zaslechli tatínka, jak volá.
A už se Ježek tlačil dírou do koše na prádlo a Kuliferda se mu snažil zezadu pomáhat. Šlo to těžce, ale nakonec se Ježek protlačil dovnitř dříve, než maminka vešla do koupelny. Kuliferda rychle vběhl za ním.
Pozorovali ji škvírami mezi proutím, jak nakukuje do všech koutů. Dokonce i pod kbelíky a lavory a i do pracího prášku se podívala. Když nezaznamenala nic podezřelého, pohlédla do zrcadla a upravila si vlasy. Podívala se na koš s prádlem a vzdychla si: „Musím vyprat to prádlo, ach jo.“
Potom odešla z koupelny.
„Ty, Ježku,“ řekl Kuliferda, „nahoře nad umyvadlem kape voda.“
„No a co?
„Já mám žízeň.“
„Tak si ji nech zajít. Musíme tu zůstat, dokud nebude čistý vzduch.“
„Jak, čistý vzduch? Myslíš, až to prádlo tady bude čisté?“
„Á, ne,“ protočil oči ježek, „myslím, až budou všichni spát a nebude nikdo šramotit. Potom budeme moci vylézt ven.“
„Ale já mám žízeň teď. Sesychám. Je mi slabo.“ A když ježek nic neříkal, dodal rychle: „Podívám se tam sám.“
Vylezl rychle z proutěného koše a spěchal ke skříňce vedle umyvadla. Po ní vyšplhal nahoru. Sledoval, jak z kohoutku padají kapky vody. Došel ke kohoutku a snažil se natáhnout, co nejvíce to šlo, aby zachytil, alespoň jednu kapičku vody, uklouzl však a spadl dolů. Kutálel se po bílém porcelánu a řítil se do černého otvoru uprostřed. Zachytil se naštěstí za mřížku. Visel tam nad černou propastí. Co teď? Sám se odsud těžko dostane.
„Ježků, ježků,“ volal Kuliferda, ale bylo to marné, protože i kdyby ho kamarád slyšel, nemohl by se nahoru nijak dostat.
Najednou nad sebou spatřil něco poletovat. To je mol, sláva, ten mi jistě pomůže. Nebylo to však tak jednoduché. Mol si sedl na umyvadlo v dostatečné vzdálenosti od Kuliferdy, aby ho nezasáhla žádná z padajících kapek a řekl: „No ano, umyvadlo je velmi nebezpečné místo, píše se o tom v mnoha knihách.“
„Mole, prosím tě…“ zasténal Kuliferda a cítil, jak ho ruce už dlouho neudrží.
„Je to stejně nebezpečné, jako past mrakolva, který si vyhrabává do písku díru a sám se zahrabe uprostřed. Když pak jde někdo kolem, kupříkladu takový mravenec…“ pokračoval Mol ve vyprávění o nebezpečích umyvadla.
Kuliferda se pokusil vytáhnout nahoru, ale jeho ruce na to byly příliš slabé. „Mole, pomoz mi, nebo spadnu dolů.“
„Ano, takové oběti většinou musí někdo pomoci, jinak je s ní ámen,“ pokýval Mol hlavou a pak teprve přilétl blíže a postrkoval hráška odspoda, co nejvíce mohl, dokud se Kuliferdovi nepodařilo vylézt z odtokové díry ven.
„Ale jak dál, nevím,“ smutně řekl Mol.
Umyvadlo bylo mokré a kluzké, těžko bylo šplhat ven.
„Dole v koši je ježek,“ upozornil ho Kuliferda, „zaleť za ním, snad ho něco napadne.“
Ježek se v koši mezitím zamotal bodlinami do nějakého svetru a nemohl se vymotat ven. Když za ním mol přilétl, chvíli bručel, co že je to za nápady lézt do umyvadla, ale pak vzal do tlamičky konec bavlnky a podal ji molovi.
„Na, dones to Kuliferdovi, ať se toho pevně chytne.“
Mol to vzal kolem kohoutku a konec bavlnky podal Kuliferdovi. Vznikl tak jednoduchý kladkostroj. Když mol zahoukal, že je vše připraveno, pochodoval ježek dál od umyvadla a táhl a táhl za bavlnku, až toho svého kulatého kamaráda z umyvadla dostal.
„Ale vody jsem si ani nelízl,“ řekl smutně hrášek.
Pak mol ukázal na druhou stranu umyvadla. Ležela tam slánka. Takové zelené ohýbací brčko na pití limonády. Kuliferda s Molem to brčko vzali a dotáhli ho ke kohoutku. Podařilo se jim ho nastavit tak, že voda skápla do brčka a protekla až přímo k nim. Kuliferda šťastně zabořil hlavu do vodní kapky. Dlouze se napil, až celou tu kapku vypil.
Otřel si pusu a řekl: „To byla dobrota!“
Mol chtěl pronést něco o tom, jak je voda prospěšná všem tvorům na celém světě, ale zaslechli z předsíně hlasy a běželi se raději někam schovat.
I ježek dole se rychle zatočil kolem dokola, aby na ostny namotal bavlnku, která visela z umyvadla, a pak se natěsnal zpátky do koše na prádlo.
V tu chvíli vstoupil do koupelny tatínek, chvíli se roztržitě rozhlížel kolem sebe, prozkoumal parapet okna a zahartusil: „Kampak jsem si dal ty svoje brýle, krucipísek!“ A zase odspěchal pryč z koupelny.
Za chvíli přišla dovnitř Anetka. Vzala si kartáček a pastu a začala si čistit zuby. Kuliferda vykoukl ze své skrýše. To byla legrace, od pusy jí šla barevná pěna. Kuliferda se začal smál a řehtal se tak, že se z toho rozkutálel a málem spadl ze skřínky dolů.
„Vidíš, já ti říkal,“ vyčinil mu Mol, když se vrátil nazpátek, „neopouštěj svůj úkryt, ať se děje, co se děje.“
„Když ale ono se toho děje tolik zajímavého,“ namítal Kuliferda.
„To já vím, ale je to nebezpečné, nenech se unášet zvědavostí. Oba moji rodiče zahynuli, protože byli moc zvědaví. A já se proto zahrabal do prachu na šesté polici a za nic na světě bych odtamtud nevylezl, nebýt tebe.“
„Podívej,“ vykřikl zase Kuliferda a ukazoval na Anetku, „má v puse to brčko a strká ho do kelímku s vodou. Vyrábí tím bubliny.“
„Nejhorší je, že mě nikdo nikdy neposlouchá,“ posteskl si Mol.
Autor pohádky: Luboš Pavel
O smutném okýnku
Na samém konci jedné malé vesničky stojí dvě chaloupky, které mají svá okýnka přímo naproti sobě. První domeček je velmi pěkný, krásně spravený, pěkně udržovaný s úplně novou střechou, kdežto ten druhý je už tuze starý, neobydlený, již napůl zbořený s propadlou a děravou střechou. Okýnka nového domečku jsou krásně čistá a vyzdobená, zatímco všechna okna v chaloupce tam odnaproti jsou rozbitá, zaprášená, oprýskaná a úplně holá. Jedno z okýnek se jednoho dne zadívalo na všechna ta pěkná okýnka nového domečku a začalo být hodně smutné. „Proč nemůžu být i já takto pěkně v pořádku a hezky vyzdobené, vždyť se za sebe úplně stydím!“ pomyslelo si okýnko a bylo mu líto, že není nově natřené tou líbivou, bílou barvičkou. „Pročpak ze mě vykukují ty střepy? Jak je možné, že jsem tak nečisté, nemyté, nemám krajkovou záclonku, ani žádnou pěknou kytku?“ zoufalo okýnko a zlobilo se na ty své černé pavučiny plné starých, vysušených much, které pavouci kdysi lapili do svých hustě utkaných sítí. Nešťastné okýnko bylo tuze smutné, přesmutné a spolu s ním smutnila i všechna ostatní okýnka. Jen tiše záviděla těm pěkným z domečku odnaproti a tuze si přála být zrovínka tak pěkná. A tak smutné okýnko jen snilo a v jednom kuse sledovalo všechna ta krásná okýnka a nemohlo se jich dostatečně vynadívat, jak moc se mu líbila. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, na okýnku se objevil malý, zlatý pavouček.
„Jé, ten je ale krásňoučký!“ zaradovalo se okýnko. A co teprve, když uvidělo pavoučka tkát jeho zlaté, pavučinové sítě? Takovou nádheru okýnko ještě jakživ nevidělo. Celé se rozzářilo obdivem a promluvilo k pavoučkovi: „Panečku, ty jsi pašák, pavoučku, jen co je pravda! Tkát tak pěkné pavučiny ze zlatých nitek neumí jen tak ledajaký pavouk, ty jsi kouzelný, viď?“ zeptalo se okýnko pavoučka. „Ano! Mé jméno je Zlaťáček z jsem pavouček z pohádky. Umím utkat nejen krásné pavučinové sítě, ale i překrásné, zlatem protkané záclonky lehoučké, jako ta pavučina. Pokud chceš, vyzdobím tě a budeš také krásné!“
Ale okýnko odpovědělo: „Jsi hodný, pavoučku Zlaťáčku, ale nebylo by to spravedlivé. Vždyť se na mě podívej, jak jsem chudé, nepěkné, staré a rozbité. Co by mi pomohla pěkná, zlatě zářící záclonka, když nejsem tak hezké, jak všechna ta okýnka tam odnaproti? Polez tam, a tkej své zlaté výtvory tam, aby byla okýnka ještě hezčí, já jim to přeji. Mě úplně postačí, když se na ně budu moct stále jen dívat.“ řeklo hodné okýnko, protože nebylo ani trošičku lakomé, ani nemyslelo jenom samo na sebe a tak ho pavouček poslechl a odebral se vyzdobit svou zlatou přízí všechna okýnka vedlejšího domečku. Pavouček poznal, jak je okýnko hodné a přející, proto si řek, že jej učiní šťastným a veselým také, jen co nastane ten pravý čas. Netrvalo dlouho a smutnému okýnku se začalo skutečně blýskat na lepší časy. Do ulice přijel jeden dědeček s babičkou, kteří si vybírali chaloupku ke koupi. Chtěli si ji celou opravit a zrenovovat, jen stále nevěděli, který domeček si vybrat. V tu chvíli se pavouček Zlaťáček proměnil v malou, zlatou mušku a začal poletovat nad hlavami dědečka a babičky.
„Jé, dědečku, podívej se, zlatá muška!“ vykřikla radostně babička a už oba dva upírali své zraky jen na ni. Ta letěla rovnou k chaloupce se smutným okýnkem, posadila se přímo na něj a v tu chvíli bylo rozhodnuto! Starouškové se rozhodli pro koupi zrovínka domečku se smutným okýnkem a to všechno jen díky té zlaté mušce, která jim tak dobře poradila. Začali jej celý opravovat a zvelebovat a smutné okýnko se konečně dočkalo nějaké té údržby a nápravy k lepšímu. Dědeček hned brzy počal každé okýnko pěkně postupně nově zasklívat, vyspravovat i natírat. Babička jej čistě umyla, vyzdobila běloučkou záclonkou a pěknými závěsy s volány a zkrášlila jej uvnitř i zvenčí květinami. Do okna postavila dva pěkně zdobené květináče s kvetoucími orchidejemi a ven na parapetní desku naaranžovala truhlíky s překrásně barevnými, kvetoucími muškáty. Okýnko se zaradovalo a konečně přestalo být smutné a spolu s ním se rozveselila a rozzářila i všechna ostatní okýnka. Od té doby se už nikdy nemuselo za sebe stydět a stalo se tím nejšťastnějším a nejkrásnějším okýnkem ze všech v celé jeho ulici, které všichni vždycky jen obdivovali. Přestalo být jednou provždy smutné a to mu tak zůstalo už napořád! A co se stalo se zlatým pavoučkem? Tak toho už od té doby okýnko nikdy nikde nevidělo. Zůstaly po něm jen všechny ty zlatem protkané záclonky ve vedlejších okýnkách, které smutnému okýnku pavoučka každý den připomínaly. A kdoví, je dost možné, že se okýnko pyšní svojí krásnou výzdobou a čistotou ještě dnes!
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Alena Chudobová
Krtčí metro
Milí přátelé, přeji Vám hezký den. Rád bych Vás přizval do projektu pro radost nám a dětem, happeningu, čehosi proti „krizové blbé“ náladě…
Nedávno jsem na webu četl článek, co se dá ještě koupit za korunu: poštovní obálka, list kancelářského papíru (stojí padesátník, ale nemají jak vrátit), křída. Přišlo mi líto, že koruna česká ztrácí svou hodnotu a přemýšlel jsem, co bych mohl pro a za korunu udělat.
Napadlo mě vydat miniknížečku v edici Laskavé čtení. Vybral jsem jarně-letní básničky Miloše Kratochvíla s obrázky Markéty Vydrové (obálka v příloze, text níže). Díky laskavosti a vstřícnosti všech zúčastněných Vám tuto knížečku mohu nabídnout za 1,- korunu českou.
Knížečka formátu A6 je celobarevná, má 16 stran a můžete ji využít k šíření radosti, humoru a potěšení mezi dětmi ve svém okolí (školy a školky, kroužky a kluby, příbuzní i náhodní kolemjdoucí. Bude MDD, vysvědčení, prázdninové tábory…). A té radosti!
Pokud se Vám nápad líbí, můžete si knížečky objednat po 1,- Kč + poštovné na:
distribuce2@triton-books.cz nebo na stránkách www.tridistri.cz nebo si je po 25.5. vyzvednout osobně v nakladatelství TRITON, Vykáňská 5, Praha 10
A pokud to považujete spíše za dobrou zprávu než za obchodní sdělení, můžete se o ni podělit.
S díky a přáním všeho dobrého
Stanislav J. Juhaňák
Krtčí METRO
Dvě žížaly s krtkem Petrem
jezdí pod zahrádkou metrem.
Krtek v zemi chodby razí,
žížaly se za ním plazí,
celý den si spolu hrají:
„Ukončete nástup! Dveře se zavírají!“
A už jedou, žádné kličky,
do stanice U Ředkvičky.
Každá stanice – hlíny hromádka.
Je jich už plná zahrádka!
S díky a přáním všeho dobrého
Stanislav J. Juhaňák
Autor: šéfredaktor nakladatelství TRITON, MUDr. Stanislav Juhaňák
Zdroj: http://www.cfklub.cz
Tajemní obři z pravěku – Dinosauři
Kdo byli ti tajemní a obávaní obři, kteří obývali naši planetu již před 230 miliony léty? A jací vlastně byli? Všechny otázky, které vás napadají v souvislosti s dinosaury vám zodpoví tato přehledná a zábavná kniha. Naleznete zde informace o hmotnosti, výskytu i obživě dinosaurů. Pokud vás více zajímá, jak tenkrát Země vypadala, který z obrů byl největší nebo který požíval kameny, i na to v této knize naleznete odpověď. Kniha je kompletní průvodce po jurském ráji pro mladé badatele.
Knihu můžete zakoupit zde www.fortunalibri.cz
